Novinky

Rozhovor s Bárou Basikovou o novém dokumentu, Stromboli a Litomyšli

Zpěvačka a milovnice Litomyšle Bára Basiková uvede v sobotu 1. 8. v rámci Litomyšl Festu spolu s režisérkou Helenou Třeštíkovou předpremiéru časosběrného celovečerního dokumentu Bára Basiková a večer vystoupí na 1. nádvoří s Michalem Pavlíčkem a hosty na koncertu repertoáru kultovních Stromboli. Druhou projekci bude mít film hned v neděli 2. 8. Tenhle rozhovor  jsme dělaly s Bárou do Litomyšlské Lilie v červnu, kdy ještě netušila, jak obrovské nadšení vyvolá film na premiéře na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. 

Báro, je to jedenáct let, kdy jsi zpívala se Stromboli na druhém ročníku našeho festivalu ve Slavonicích. Co říkáš na jeho přesun do Litomyšle?

Jsem moc ráda a myslím si, že jste tím jen získali. Kam jinam než do Litomyšle! Litomyšl je odjakživa kulturní město. Takže věřím, že i jí jste festivalem udělali radost. Já mám k Litomyšli vřelý vztah, jezdím sem od dětství. Mám tu rodinu a spoustu kamarádu, mezi než patřil i pan Olbram Zoubek. Já vám přesun schvaluju!

Máš v Litomyšli nějaká oblíbená místa, kde se ráda zastavíš?

Já už taky leccos pamatuju, zažila jsem Litomyšl totalitní a pak revoluční a porevoluční, kdy se začala neuvěřitelným způsobem zkrášlovat… Třeba Klášterní zahrady, Zámecké návrší, všechny ty památky. Z dřív oprýskaných baráků jsou dnes, a to nejen na náměstí, krásné měšťanské domy. Působí tu spousta talentovaných, tvůrčích lidí. A oblíbená místa? Určitě litomyšlská plovárna, která je jedna z nejstarších v Čechách. Chodila jsem tam jako dítě, chodil tam jako dítě i můj tatínek. Nebo třeba rockový klub Kotelna, kde jsem mockrát hrála, miluju Smetanovo náměstí, kde si vždycky projdu všechny podsíně a krámky. Možná by si někde zasloužilo trošku vyčistit od vizuálního smogu. Líbily by se mi na náměstí i obchůdky třeba s českými módními návrháři a designery. Ale je krásné, jak Litomyšl žije v každém ročním období.

Litomyšl Fest bude letos trochu tvůj. S Michalem Pavlíčkem odehrajete koncert z repertoáru Stromboli. Proč nejde napsat jen, že to bude koncert Stromboli.

Někteří původní členové Stromboli nežijí v Evropě, v létě tu nebudou, takže na koncertě v Litomyšli s námi zahrají jiní hudebníci. Ale my s Michalem Pavlíčkem tam samozřejmě budeme a náš repertoár taky.

Jaká je tvoje nejoblíbenější skladba z repertoáru Stromboli?

To je těžká otázka. Ale když hrajeme s Michalem Košilelu, tak ta nás vždycky vrátí zpátky. My se máme hodně rádi, a když hrajeme tuhle skladbu, je to stejné jako tenkrát. Pro nás oba byla anabáze Stromboli mimořádná a hlavně v době, kdy tady nic nebylo (1986).Často za námi přijdou lidé napříč profesemi a říkají nám, jak moc pro ně Stromboli v marasmu té doby znamenalo.S Michalem jsme dodnes výborní přátelé, máme stejně staré děti, navštěvujeme se a já ho obdivuju. On je hrozně laskavý, milý člověk a jako umělec je fascinující, pořád strašně tvůrčí, nabitý energií. Takže když jsme spolu na jevišti, cítím vždycky souznění. Jak lidské tak i hudební.

Z hudebního programu skočíme do filmového, kde bude mít distribuční předpremiéru časosběrný dokument Bára Basiková, který s tebou a o tobě natočila režisérka Helena Třeštíková. Jak jste se daly dohromady?

Helena někdy v roce ´95 četla můj rozhovor a zaujalo ji, že jsem hodně vytížená žena, která živí rodinu a na mateřské s dcerami je manžel. Chtěla vytvořit cyklus Ženy na přelomu tisíciletí, kam si vybrala i mě. Přijela za mnou do divadla Spirála, kde jsme hráli 4 roky nonstop Jesus Christ Superstar a nabídla mi spolupráci. Dala mi pár dní na rozmyšlenou, protože podmínkou takového projektu je umožnit jí nahlídnout do mého života se vším všudy. S tím jsem neměla nikdy problém, pro mě nebyla žádná témata tabu. Věděla jsem, že Helena je kultivovaný člověk, točí filmy lidsky a citlivě, nebulvárně. Tak jsem na to kývla. Úžasný na tom je, že člověk dopředu neví, co se bude točit, protože neví, co přinese život. Mě by nenapadlo, že se třikrát vdám a rozvedu, že budu mít ještě ve 46 třetí dítě. Navíc to, že mě Helenka oslovila, byla pro mě pocta a z naší spolupráce se stalo přátelství. I pro Helenu je to premiéra, poprvé točila o někom veřejně známém. Hrdinové jejích časosběrných dokumentů jsou většinou lidé z ulice, neznámí nebo například extrémně kontroverzní. Způsob zachycení života člověka má neuvěřitelně zvládnutý. Dělá to čistě, lidsky, přesto je to atraktivní, má to sílu a hloubku. A to se jí myslím povedlo i tady.

V jednom záběru diva na jevišti ve druhém nenalíčená máma u plotny. Jak je těžké pro někoho, kdo je pod nemilosrdným drobnohledem médií, rozhodnout se před kamerou prostě být sama sebou.

Ne, já tohle vůbec neřeším. Ale je to až v druhé části filmu, kde už nejsem ovlivňovaná partnery. V druhém manželství, to je ve filmu vidět, jsem vždycky perfektně nalíčená a vystajlovaná. Protože to chtěl manžel. Spíš mi tam zpětně vadí ne to, že jsem nenalíčená, ale některé chybné kroky.

Co sis řekla, když jsi poprvé viděla skoro celý svůj život očima Heleny Třeštíkové. Nebyl to šok, takhle vcelku?

Je to šok. Spoustu věcí zapomeneš. Byly tam věci, který mi nebyly příjemné, za které jsem se styděla. Ale šlo mi o výsledek a tím, že bych je nechala vystřihnout, bych porušila kontinuitu. I špatné věci do života a tudíž i do filmu patří. Ze života je už taky vystřihnout nejde. Neřeším to. Takhle to bylo. Je to autentické, upřímné. Ať si o tom každý myslí, co chce. Já se nechci zalíbit všem. Pro mě ten film má i osobní hodnotu. Celý život jsem si moc nevěřila, nemám zdravé sebevědomí. A ten film mi ukázal: Hele, nejsi úplně tak marná. Vychovala jsi tři děti, vyhrabala ses z průšvihů, každému manželovi jsi všechno nechala a začala zase znova a i na té hudební scéně jsi něco dokázala.

Co bys dneska řekla té malé Barunce, kterou na začátku filmu vidíme na archivních záběrech z pořadu „Zpívá celá rodina“?

(Smích) Ta malá, brejlatá, to byl uzlík nervů s okousanými nehty. Máma se mi moc nevěnovala, vůbec ji nezajímalo nějaké moje zpívání, spíš se mu smála. Tam se nikdy nenašlo žádné napojení nebo vlídné slovo. Tak bych té malé Báře řekla: „Hele, máš to blbý, ale věř si a jdi si za tím. A nakonec to vyjde.“ Nevěděla jsem sice přesně, co dělat chci, ale věděla jsem, co dělat nechci. A byla jsem v pravý čas na správném místě a potkala ty správné lidi, jako byl Martin Němec nebo Michal Pavlíček.

Co říkají na dokument tvoje tři děti?

„No já nevím, proč se takový film točí,“ řekly holky, když se jich Helena Třeštíková ptala. Ony to žily, měly doma, byly toho součástí. Dostal mě ale Theodor. Když ve filmu viděl ty situace, kdy opravdu dost zlobil, tak mě objal a uznal: „Maminko, já jsem byl ale hroznej hajzlík“. Měl šíleně energie, do pěti let desetkrát šitou hlavu. Ale já jsem to tak přijímala, byla jsem ráda, že ho mám. A do dneška - je mi 63, jemu 17- mě to hrozně baví. Kamarádky mi říkaly, jsi blázen, v šestačtyřiceti dítě. Naopak. Jsem šťastná, nikdy mě nepřepadla únava nebo vyčerpání. Nelituju ani na chvilku.

Co tě teď nejvíc zaměstnává? Co chystáš?

Nejvíc koncerty. Mám hudebních seskupení a partiček spoustu, tak si užívám koncerty s různými muzikanty. V létě mě čekají fesťáky. A zrovna včera jsme si říkali s Michalem Pavlíčkem, že bychom spolu měli ještě něco udělat. Léta běží, bylo by hezké tu ještě zanechat nějakou stopu a udělat desku. Snažím se víc cestovat a hodně čtu. V létě si lehnout na chalupě na lehátko a číst. To je nejvíc.

Báro přeju ti, ať ten dokument zasáhne srdce diváků v tvé milé Litomyšli stejně, jako dostal a dojal na jaře na pracovní projekci nás všechny v sále.

A já přeju, ať se Litomyšl Festu daří. Moc mě těší, že jste našli ochranná křídla ve městě, které miluju a které se k festivalu prostě hodí. Dělat cokoli kulturního pro lidi je tak strašně důležité. Kultura je naše vizitka.

Ptala se Bára Trojanová. Fotografie s dcerami Maruškou a Aničkou a synem Theodorem jsou z archivu Báry Basikové.